Gruzie nabízí mnoho krás – přírodních i historických. Pokud vaše cesta směřuje do hlavního města Tbilisi (průvodce po Tbilisi zde) a toužíte vidět i krásnou přírodu a opravdové velehory, naberte směr na sever, na Kazbegi. Výlet autem se dá stihnout i za jeden den, ale pokud si chcete vše vychutnat a udělat nějakou tu túru, budete potřebovat minimálně dny dva.
Cesta na sever
V létě roku 2018 jsem měl to štěstí, že mě na výlet vzali místní kolegové, spolupracovníci. Pronajali si offroad a kolem 6. hodiny ráno mě vyzvedli v Tbilisi. Návrat se nám podařil ještě tentýž den, ale bylo to těsné… Offroad byl potřeba až na konec cesty – na výjezd ke klášteru Gergeti a na cestu do vesnice Juta, odkud začíná výstup na pohoří Chaukhi. Jinak stačí normální auto, silnice jsou v dobrém stavu a bez problému sjízdné (nevím však co v zimě).
Jakmile opustíte Tbilisi, v podstatě celou další cestu se vám naskytne pohled na krásnou přírodu s vesničkami, kde se zastavil čas. Dejte pozor na stáda skotu, který silnice nerespektuje. Gruzinci jsou na něj zvyklí, takže jim nedělá problém prosvištět kolem krávy plnou rychlostí, i když se zrovna rozhodla stoupnout si do prostřed silnice. Krásu hor a přírody kazí jen jediná věc – doprava, kamióny a absence katalizátorů. Nejednou potkáte v panenské přírodě arménský náklaďák, za nímž se valí černočerný dým. Potkali jsme dokonce i náklaďák s českou poznávací značkou. Pravda, dým se za ním tolik nevalil.
Mtskheta a Jvari (1)
První zastávkou asi 1-2 km severně od Tbilisi je bývalé hlavní město – Mtskheta. Turistické parkoviště a cesta lemovaná obchůdky dává tušit, že jde o hojně navštěvované místo. Aby ne – hned dva kostely jsou pod ochranou Unesco. Katedrála Svetitskhoveli a klášter Samtavro stojí opravdu za návštěvu. Katedrála je ještě obehnána hradbami, takže si snadno představíte, jak tenkrát taková gruzínská vesnice mohla vypadat. Kostel samotný nenabízí velkolepě úchvatnou výzdobu, ale několik zajímavých a velmi starých fresek. Odpovídá svému stáří a pocítíte v něm jedinečnou tajemně starodávnou atmosféru.
Na protějším kopci přes řeku Kura se nachází klášter Džvari. Je od něj krásný výhled na soutok Kury a Aragvi, který je zvláštní tím, že barvy vod hrají třemi odstíny barev – nevšední podívaná. Hned vedle soutoku uvidíte městečko Mtskheta se starými kostely a zvláštní moderní policejní stanicí. Nutno podotknout, že vstupné se zde nikde neplatí, jen je třeba dodržovat náboženské zvyklosti při odívání.
Přiložené fotografie jsou ze začátku března, kdy jsem toto místo navštívil poprvé.
Ananuri (2)
Cestou na sever od Mtskhety narazíte na obrovskou vodní nádrž Zhinvali. Výhledy na ni jsou úžasné a nejhezčí přímo z hradního komplexu Ananuri. Vodní nádrž napájí celé Tbilisi. Hladina vody se velmi liší podle ročního období. Tak jako u nás v ČR, i zde došlo k výstavbě přehrad v době sovětské okupace, a to nekompromisně. Na dně přehrady před zatopením probíhal významný archeologický výzkum. Musel však ustoupit vodnímu dílu. Moji průvodci mi vyprávěli, že vedoucí výzkumu to neunesl a spáchal sebevraždu.
Ananuri je malebný komplex kostelních věží, kostelů a hradní zdi. V kombinaci s výhledem na vodní nádrž, jejíž břeh je jen pár metrů od hradeb, vytváří jedinečné místo. Proto je místo vyhledávané turisty, takže i zde narazíte na množství stánkařů. Komplex můžete zdarma prozkoumat, opět s náboženskou pietou. V kostele samotném se toho moc nenachází. Na vlastní nebezpečí můžete vystoupat na jednu z věží a pokochat se ještě lepším výhledem na hradby a vodní nádrž.
Rusko-Gruzínský památník přátelství (3)
Projedete-li horským letoviskem Gudauri, narazíte po levé straně na zvláštní kruhovou stavbu obřímých rozměrů. Jde o památník přátelství mezi oběma národy. Monument byl postaven v roce 1983. Interiér je zdobený tématickými malbami. Nedá se říci, že jde zrovna o úchvatné a gruzínci uctívané místo… Slouží však jako vyhlídková plošina do údolí a okolních hor. Zde je to pravé místo udělat si malou zastávku a prvně se nadechnout toho pravého horského vzduchu.
Vápnitý sintr (4)
Cestou z Gudauri na sever do Stephantcminda můžete po levé straně zahlédnout naoranžovělý vápnitý sintr. Tedy stráň pokrytou povrchem, který znáte většinou spíže z jeskyní. Po sintru i stráni stéká pramen, který je původcem útvaru. Podobně jako všude jinde – žádné vstupné, žádná pravidla. Skupiny turistů vesele pobíhající po stráni nejsou ničím nevídaným. Snad sintr vydrží nápor vzrůstajícího turismu.
Stephantcminda a Gergeti (5)
Stephantcminda, neboli Kazbegi, slouží jako výchozí bod pro okolní horskou turistiku. Vesnice nabízí dobré zázemí pro stravu i nocleh. Můžete se odsud vydat na blízký vrchol, kde se nachází klášter Gergeti nebo do okolních velehor – prozkoumat blízký ledovec nebo ti zkušenější na vrchol Kazbeg.
Vzhledem k časovému omezení jsme já a moji průvodci vyrazili „jen“ ke klášteru Gergeti. Cesta k němu však dá hodně zabrat. Silnice nahoru zatím nevede, takže jediná možnost je terénní auto – i tak jen pro zkušené řidiče! Navzdory špatné dostupnosti se na vrcholku nachází poměrně hodně rozježděná krajina a parkoviště plné terénních aut. Výstup pěšky by dal hodně zabrat. V době naší návštěvy probíhala stavba nové komunikace ke klášteru, takže možná už bude mnohem lépe dostupný. Výhledy stojí za to a místo je velmi fotogenické snad odevšad. Návštěva kláštera byla opět zdarma, ale tentokrát už s kontrolou oblečení při vstupu. S kraťasy jsem měl problém… Vesnice Stephantcminda vám zde leží přímo u nohou…
Chaukhi (Čauchi) (6)
Moji hostitelé mi chtěli ukázat jednu z jejich oblíbených horských výletních tras. Z hlavní silnice jsme tedy odbočili směr vesnice Juta. Cesta opravdu jen pro terénní auto. Dlouhá jízda zdánlivě opuštěnou a panenskou přírodou. Na konci cesty jsem se nestačil divit, že zde vůbec někdo žije. Juta je celkem udržovaná horská vesnice. Slouží jako výchozí bod pro výstup na Chaukhi. Lze zde zaparkovat auto i navštívit restauraci. Cesta směr Chaukhi byla středně náročná. Vede krásnou přírodou, kopci, potoky, údolími, kolem jezera a horské boudy. Na to, jak daleko od civilizace se nachází zde bylo poměrně živo. Stanový tábor a turisté na každém kroku – léto v plném proudu. Vzhledem k rozlehlým kopcům to však kouzlu krajiny vůbec neubíralo.
Na samotný vrchol Chaukhi (cca 3700 m.n.m.) jsme nedošli, ale zdolat vrchol je to možné i pro laiky – na netu najdete kontakt na průvodce, kteří vás vybaví a doprovodí. Výstup není až tak náročný, ale můžu říct, že i v těch výškách kolem 3000 bylo méně kyslíku tak nějak znát 🙂